Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jižní Tyrolsko 1915

Jižní Tyrolsko 1915

z historických podkladů shromáždil V. Valášek

  

Před sto lety…..

 

 

 byl ještě klid východně od Lago di Garda. Na silnicích byl silný provozu a všichni jezdili vlevo. Všude bylo vidět hodně vojáků a vysokých důstojníků se zaměřovacími přístroji, to nenechalo tušit nic dobrého.

 Politická situace v Evropě na začátku 20. století byla všechno jiné, jenom ne stabilní. Rakousko-Uhersko a Itálie byli sice od roku 1882 spojenci, moc si ale nedůvěřovali. Obě strany se připravovaly na ozbrojený konflikt. Po obou stranách tehdejší hranice byly na strategicky výhodných místech zakládány moderní pevnosti, mistrovské ukázky tehdejšího ženijního stavitelství.

 Po tom, co nám v červnu 1914 zabili Ferdinanda a měsíc na to vypukla 1. světová válka, vyhlásila Itálie neutralitu. Mezi Stilfser Jochem na hranici se Švýcarskem a Triestem na Jadranu byl klid, jenom na pevnostech se i nadále pilně pracovalo. Itálie uplatňovala proti Rakousko-Uherské monarchii nároky na jižní Tyrolsko. To byla příležitost pro západní spojence. Přislíbili podporu a Itálie vyhlásila 23. května 1915 Rakousko-Uhersku válku. První výstřel vyšel 24. května v 03:55 z děla pevnosti Forte Verena. Tím začaly boje na alpské frontě, které stály životy tisíce vojáků na obou stranách, aniž by jeden z protivníků získal rozhodující výhody.

 Itálie obsadila jižní Tyrolsko až v listopadu 1918, potom co c.k. armáda za záhadných okolností přestala bojovat o den dříve, než bylo v dohodě o příměří ve Villa Giusti stanoveno. Tento stav byl pak právně potvrzen 1919 v mírové smlouvě v Saint-Germain-en Laye. Následky této anekce jsou dodnes patrné.

 Pevnost Valmorbia - Rovereto

 Rakousko-uherský Werk Valmorbia byl jediným objektem plánovaného pevnostního uzávěru Etsch-Arsa, jehož stavba byla do začátku 1. světové války nejen zahájena (1911), ale také dovedena do stadia alespoň částečné použitelnosti. Pevnost byla budována na skalním výběžku východního svahu údolí Vallarsa, nad městečkem Valmorbia (Pozzacchio).

 

 Na stavbě této pevnosti se podílel mimo jiné i bratr mé prababičky Marie Dokoupilové-Křížové pan Anton Kříž. Od roku 1911 jako aspirant Fortifikationsverkmeister.

 Zde pohlednice od Marie, která byla v té době jako opatrovatelka ve Vídni.

 Anton Kříž, Fortifikationswerkmeister Valmorbia werk

 

  

  Na vrcholu výběžku (908 m n. m.) byla připravována betonová monolitní základna pro jednu pozorovací a dvě otočné dělostřelecké pancéřové věže. Do května 1915 byla pod touto budoucí dělostřeleckou baterií vyražena ve skále tři podlaží chodeb a místností. Podzemí fortu bylo chodbami propojeno jak s dělostřeleckou baterií, tak s týlovým příkopem vylámaným napříč výběžkem. Na jižním konci příkopu byl hlavní vchod do pevnosti, chráněný kulometným postavením umístěným v nitru skalního mostu, který byl ponechán při hloubení příkopu přibližně v jedné třetině jeho délky. Na severním konci příkopu sloužila k jeho ochraně a k postřelování západního předpolí betonová kaponiéra, vystupující z nároží fortu. K ubytování posádky v době míru sloužily kasárny a budovy velitelství, postavené asi 150 metrů od severního okraje příkopu. Zde také končila příjezdová silnice, procházející v posledním úseku dvěma tunely, z nichž bližší k pevnosti byl současně strážnicí a kulometným stanovištěm k ochraně přístupové cesty. Z tohoto tunelu byla v pozdějším období války proražena chodba zakončená schodištěm, které vedlo do podzemí fortu.

 Po vypuknutí 1. světové války války v srpnu 1914 stavební práce pokračovaly, ale již v březnu 1915 se rakouské velení rozhodlo, že v případě italského útoku rozestavěnou pevnost raději vyklidí. Připravené pancéřové věže pro 10cm houfnice byly proto odvezeny zpátky do Trientu a místo nich bylo do improvizovaných postavení v podzemí pevnosti umístěno 5 polních kanonů a 23 kulometů, které obsluhovala posádka 5 důstojníků a 206 mužů z řad 1. domobranecké četnické asistenční roty a 1. roty praporu pevnostního dělostřelectva č. 4. Koncem června 1915 však i tato posádka ustoupila do polních postavení před Roveretem a pevnost bez boje obsadila italská armáda...

 Plán fortu Valmorbia  

1. Vchod.
2. Předsíň se schodištěm do spodního podlaží a ke střelecké kaverně ve směru Matassone.
3. Dvě schodiště do spodního podlaží (značeno oranžovou barvou).
4. Schodištní(výtahová?) šachta 4 x 6,5 m, zčásti zasypaná kamením a směrem nahoru otevřená.
5a-e. Pět střeleckých kaveren (v kaverně 5e jsou dvě palebná postavení) ve směru Valmorbia.
6a-b. Dvě střelecké kaverny ve směru na horské sedlo.
7. Betonová kaponiéra k postřelování sedla a příkopu.
8a. Chodba do kaponiéry.
8b. Schodiště do chodby, která propojuje fort s tunelem na příjezdové cestě.
9a. Místnost 20 x 9 m s chodbou vedoucí do příkopu.
9b. Místnost 20 x 9 m.
10. Místnost o délce 22 m.
11. Rampa mezi místnostmi.
12. Zčásti zasypaná přístupová šachta (neprůchodná) ke dvěma palebným stanovištím v kamenném mostě.
13. Schodiště k palebným stanovištím v kamenném mostě.
14. Místnost o délce 22 m, velmi obtížně přístupná.
15. Kamenný most s dvěma palebnými stanovišti k ochraně příkopu.
16a. Místnost 7 x 7 m s průchodem do tří střeleckých kaveren směr Matassone.
16b. Místnost 16 x 7 m s průchodem do střelecké kaverny směr Matassone.
16c. Místnost 12 x 5.5 m oddělená zděnou příčkou od střelecké kaverny směr Matassone.
17. Střelecká kaverna směr Matassone.
18. Schodiště bez schodů, s výškovým rozdílem 1,5 m a hladkým a vhkým povrchem...

V květnu 1916 byla zahájena rakousko-uherská odvetná ofenziva zvaná „Květnová“, případně (nikoli ovšem v rakouských oficiálních dokumentech) "Strafexpedition", tedy doslova „Trestná výprava“. V jejím průběhu získali Rakušané Werk Valmorbia zpátky a pevnost se na čas ocitla v hlubokém týlu. Po ukončení ofenzivy ustoupily rakousko-uherské jednotky na lépe hájitelnou linii Zugna Torta - Werk Valmorbia - Monte Pasubio, čímž se Werk Valmorbia stal opět frontovým postavením. V té době v něm měl své stanoviště velitel IV. praporu pluku zemských střelců č. I kapitán Platter. Velitelem 4. roty tohoto praporu, umístěné severně od pevnosti v tunelu-strážnici, byl nadporučík Alfred Enrich.

  V časných ranních hodinách 29. června 1916 pronikli do areálu pevnosti vojáci dvou rot italského 72. pěšího pluku v počtu asi 600 mužů, které vedl kapitán Gilberto Bernasconi. Vydávali se při tom za ustupující rakouské vojáky a v první chvíli s touto válečnou lstí uspěli. Do podzemí fortu se jim sice proniknout nepodařilo, v týlových kasárnách však zajali štáb rakouského praporu i s jeho velitelem. Praporní spojař stačil ještě telefonicky varovat stanoviště roty nadporučíka Enricha a ten okamžitě vedl svých 60 mužů do protiútoku. V jeho průběhu se mu, za cenu sedmi padlých a dvaceti raněných, podařilo osvobodit zajaté štábní důstojníky, zabít šest italských důstojníků a 168 vojáků, zajmout čtyři důstojníky a 300 vojáků a ostatní zahnat na útěk. Vzhledem k tomu, že pád fortu Valmorbia do italských rukou by s největší pravděpodobností znamenal zhroucení celého úseku Etsch-Arsa, byl záložní nadporučík Alfred Enrich za tento čin vyznamenán rytířským křížem řádu Marie Terezie.

 Po zbytek války zůstal Werk Valmorbia v rakouských rukou. V současné době je volně přístupný a navzdory své nedokončenosti představuje unikátní příklad fortifikačního objektu, který svou koncepcí předběhl dobu svého vzniku možná o desítky let.

(použité zdroje: www.monteviso.de, www.moesslang.net , forum.valka.cz, rodinný archiv V.Valášek)

 

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA